Buď vůle Tvá

Buď vůle Tvá

No... Tak jsem byla zase na chválách, po krátké pauze. Jako vždycky to bylo skvělé, akorát tentokrát bylo pár novinek. Jednak kytarista, který se na chvilku vrátil z cest, a bubeník, který nejspíš zaskakoval (?? ..vážně nevím, nechcu šířit nějaké bludy ;-) ), ale také ještě další věc. Otec Karel postavil doprostřed před oltář mikrofon a vyzval nás, abychom si mezi sebou sdělili nějaké svěděctví o našem setkání s Bohem.

Čekala jsem, že bude hrobové ticho, lidi se budou zdráhat, až se nakonec teda zvedne pár odvážlivců (...tak dva, tři) a něco poví, aby se teda neřeklo, no... Hm, tak omyl. Jakmile nás O. Karel vyzval, už se zvedala jedna slečna a nasadila laťku docela vysoko - její svědectví bylo opravdu silné. :-) Postupně se zvedali další a další a všechny svědectví byly parádní.

A jak tam tak sedím, tak se najednou ozve "něco" ve mně a křičí: ,,Běž tam a řekni to! Šak to nic není, zeber odvahu a běž jim to šecko říct! Su s Tebú.'' A já jsem seděla a vždycky, když někdo domluvil, v duchu jsem se zvedala a šla jsem tam, ale ve skutečnosti jsem pořád jenom seděla, srdce mi bilo a já jsem prostě nebyla schopná ničeho. Strašně jsem chtěla jít říct to "svoje", ale moje zbabělost mi to nedovolila. No jo... jako vždycky. Když já mám z tej kulatej věci na špachtli asi fóbiu. O:-) (ehm, tím byl myšlen mikrofon) ...A jako vždycky, jakmile Otec Karel ukončil toto naše sdělování (protože - přece jenom - neměli jsme na to celou noc :-) ), povzdechla jsem si a v duchu si nadávala: ,,Ty blbečku, vidíš to, mělas jít...''

Ale pak jsem si řekla, že to je vlastně jedno. Možu to napsat. A tak píšu. Na blog. Sem. A ono je vlastně i jedno, jestli si to vůbec někdo přečte, já budu mít i tak pocit, že jsem to aspoň někde řekla a sdělila dál. Uvidíme. ;-)

... K víře jsem byla vychovávaná už od začátků. Naši nás k tomu vedli, chodili jsme do spolča, jezdili na poutní místa, nedělní mše jsme neopomíjeli, chodili jsme pravidelně ke zpovědi. Jenže pak přišla puberta a můj mozek utrpěl silné zatmění.

Já jsem se prostě sekla. Najednou jsem měla pocit, že jsem k těm "rituálům" nucená. Když mamka jenom tak mezi řečí zmínila: ,,Teď v nedělu by měla byt zpověď pro mládež,'', tak jsem protočila oči a v duchu jsem se vztekala, že zase kamsi musím jít. Všechno kolem víry mi tak nějak vadilo, měla jsem pocit, že něco pořád musím nebo nesmím, že to ani není moderní a mě to prostě otravovalo. Zkrátka nechápala jsem vůbec nic.

No... Nebudu tu psát, co všechno jsem dělala špatně - On to stejně ví, a to je asi nejdůležitější - ale málo toho nebylo.

Jenže pak přišla střední škola a můj obrat o sto osmdesát stupňů. Chvála Bohu! Najednou jsem se ocitla ve společnosti mladých lidí, kteří měli takovou víru, až jsem žasla. Měli vlastně všechno - parádní lidi kolem sebe, lásku v srdci a šťastný život.

Jedna z nich byla i moje vedlesedka. A ta si samozřejmě všimla, že můj vztah s Bohem pomalu, ale jistě umírá, a tak se snažila na tom "trošičku" zapracovat. Byla tak nenásilná, že se jí to podařilo.:-)

Začala fakt nenápadně. Pořád mluvila o té jejich skupině, která je shodou okolností křesťanská. :-)) Pak si všimla, že ráda zpívám, a tak jednou nadhodila, že by se jim ve schóle celkem hodilo, kdybych jim přišla na výpomoc na jednu takovou soutěž. Už v té době mě to lákalo, ale nějak jsem si neuměla přiznat, že vážně chci znovu vpadnout do toho duchovního světa. Pořád jsem v sobě měla zakořeněné všechny svoje názory z puberty a stále jsem o něčem pochybovala.

No ale šla jsem. A už neodešla. :-) Zůstala jsem tam a pomalu se do toho všeho dostávala zpátky. Pak přišla ještě jedna osoba, která na mně taky začala pracovat.... Když ony byly tak úžasně obdivuhodné, že jsem jim asi podlehla. :-)) Ehm, tak teď to zní fakt blbě, ale já vím, co jsem tím chtěla říct. :-D Ale pravdou je, že díky nim jsem se k Bohu zase obrátila. Dostala jsem druhou šanci a tu nemíním zahodit...

Ale co jsem tím vlastně chtěla říct. Asi to, že i přes to všechno, co jsem v životě udělala špatného, a přes ty moje přešlapy, úlety a podobně... přes to všechno ze mě Bůh ani na sekundu nespustil oči. Moc dobře věděl, že mě neztratil a moc krásně si to uměl zařídit. Poslal mi do cesty ty správné lidi a skrze ně si mě zase získal. A já jsem pochopila jednu věc. Nejenomže má zájem o každého člověka, nehledě na jeho hříchy, ale taky bude dělat všechno pro to, aby je všechny získal. Je to jenom na nás, jestli se k Němu otočíme zády nebo Ho budeme následovat. Protože to, co s námi zamýšlí On, to je prostě nejlepší! Nakonec stejně dosáhne toho svého. Ale když mu budem naslouchat, ušetříme sami sebe od zbytečných pádů. I když je fakt, že některé pády zbytečné nejsou.

Zmíněná holčina, co podávala svědectví, měla takovou krásnou řeč. Snad to nebude vadit, že to tu napíšu. Byla o tom, že si uvědomila, že Bohu vlastně málo naslouchá, že mu většinou přesně nadiktuje, co chce, a pak čeká... a často marně. Od té doby pro ni prý slova "Buď vůle Tvá" dostala nový význam... přesněji řečeno teprve teď ten význam pochopila... Víte, ono vlastně nemá cenu Bohu vzdorovat. On pro nás ten život už nachystaný má a my si můžeme být jistí, že takový, jaký nám ho On vymyslel, bude ten nejsprávnější. Stačí jenom věřit...